Dodnes si nemůžu vynachválit, že působím v oboru, kde je nezpochybnitelným patriarchou zrovna Jean-Luc Godard. Kritik André Bazin se kdysi bavil tím, že připodobňoval kinematografii k náboženství. Tak by se chtělo říct, že Jean-Luc Godard je dneska papežem kinematografie, ale ten příměr se trochu brání - Godard přece není člověkem institucí. Je akademikem vzpouzejícím se všemu akademickému. Jeho filmy svádí k nekonečným rozborům a interpretacím, ale zároveň si zachovávají rozvernost a prostotu. Geniální i odfláklé. Jean-Luc Godard je patronem filmových prosťáčků a diletantů, revoluce způsoboval tím, že své chyby a omyly dokázal obrátit ve vizionářskou přednost. Jump cut, střih přes osu, byl v kinematografii přece tabu, než s ním přišel Godard zrovna v U konce s dechem, a to proto, že si blbě natočil protipohledy. Desítky let se obracet svým dílem přímo k podstatě kinematografie, osvěžovat ji, zbavovat ji prchavých trendů. A dělat to rozverně, dětinsky, samozřejmě. Svatý František filmu.
Pro Festival francouzského filmu Jakub Felcman, nezávislý filmový novinář